Had z Ráje

Had je obrovský. Jenom jeho hlava je velká jako já. „Co teď?  Utíkat? Nesmysl!“ Můj mozek bleskově vyhodnotí situaci jako bezvýchodnou a okamžitě se bez rozloučení vypíná.

Stojím před hadem, neschopná pohybu a myšlenky. Snažím se alespoň dýchat a zírám na něho v předtuše neodvratného konce. Had mne sleduje, zatímco strnule čekám, co se bude dít. Najednou mi dochází, že vyčkává, jak se zachovám. Vidím, že ho už asi docela nudíme. Nabíháme si sami, pořád stejně, dokolečka dokola. On se vlastně ani tak moc snažit nemusí.

Navzájem se opatrně a s nedůvěrou pozorujeme. Pomalu si uvědomuji, že ho vnímám. S naprostým úžasem se poslouchám, když mu nečekaně říkám: “Taky to nemáš jednoduchý, viď?“  Had se s překvapením v očích prudce zmenšuje. Teď nemá víc, než nějakých mizerných deset metrů.

Pořád nehybně stojím a nevěřícně koukám. Začínám cítit silné propojení. Po chvilce se hada tichounce ptám: „Ty, hele, ….  chceš se už taky vrátit?“

Vidím hada, jak leží stočený v koruně stromu, opět ve své normální velikosti.  Občas líně pootevře jedno oko a ptá se kolemjdoucího: „Chceš jabko?“  Za chvilku zamžourá druhým okem a ptá se ledabyle dalšího: „Chceš jabko?“  Najednou k němu někdo přistoupí, pohladí ho po hlavě a říká mu: „Víš co, klidně spi, tady seš stejně provařenej.“

Had přestává dealovat. Slastně přivírá oči a spokojeně usíná. Už dlouho má jediné přání:

                                                          Prostě a obyčejně jen tak být.