Příručka pilota Vědomí Srdce

Letadlová loď Ernestína

Všimněme si nápadných analogií života na letadlové lodi a na regresích. Letadlová loď je ohraničené místo, které nelze snadno opustit, kolem je nekonečné moře, žraloci a další nebezpečenství světa. Letadlová loď je pro pilota oáza bezpečí, ale zároveň „vězení“.

Velitel ví o pilotovi úplně všechno, bedlivě sleduje jeho práci, řídí ho, kontroluje ho, život zde má řád. Pilot si „svobodně létá“, kdesi v oblacích a na závěr musí bezpečně přistát. Při tom ho velitel bedlivě pozoruje, naviguje ho a pomáhá mu. Ráno na letadlové lodi začíná brífinkem, kde se dozví, kam poletí a co tam bude dělat a končí zápisy do letových deníků pilotů, kde se podrobně píše, kde létali, co a jak zvládli.

Je to prostě velmi podobné. Regrese se také konají na jednom místě, ze kterého nejde snadno odejít, vše má pod kontrolou jediný člověk, který má naši bezmeznou důvěru. Ráno začíná zmíněným brífinkem, kde se dozvíme, kdo co bude dělat = kam poletí v čase a prostoru a končí vyhodnocením s „velitelem“ a zápisy do našich notýsků. Při tom také startujeme na náš dobrodružný let a také musíme bezpečně přistát.

Jsme vlastně takoví duchovní Piloti Vědomí Srdce. Statečně nacvičujeme zvládnutí reálných situací v našem životě kdesi v imaginárním prostoru a časem sami se sebou, se svými strachy, bolestmi – stejně jako nacvičují piloti bojové situace. A stejně jako oni se vracíme zcela vyčerpaní zpět na mateřskou základnu, ať už úspěšní, nebo ne a následuje vyhodnocení. Ostatně jinam se ani vracet nemůžeme stejně jako opravdoví piloti.

Popis pracovního dne PVS na letadlové lodi Ernestína

Den začíná meditací:

Je to takové morální povzbuzení adeptů k nácviku. Celou situaci si projdeme v myslích a vše se zdá celkem jasné… co jasné – snadné…. a jednoduché. Zkušený PVS ví, že je to jen zdání. Někteří adepti se rozpláčou již zde, Velitelka je sice pochválí, ale není jim to moc platné. Do vzduchu půjdou stejně jako ostatní.

Následuje snídaně:

Nezkušený PVS s prominutím „žere jako kyselina sírová“ a užívá si to. Oběd je příliš daleko a večeře je vyloženě nejistý podnik.

Zkušený PVS zvažuje pravděpodobnost setrvání snídaně v žaludku a podle toho volí objem pozřené potravy, nejzkušenější PVS volí i barvu (obecně se doporučují zelené potraviny, které lépe ladí s uniformou).

U oběda:

Objevují se první odpadlíci. Poznají se podle toho, že smutně sedí a sledují spokojeně baštící spolustolovníky. Občas uroní slzu a usrknou sladký čaj.

Večeře:

Je to nejistý podnik i pro zkušené PVS. Po celodenním létání je rozvibrovaný (oblíbený výraz Velitelky) celý organismus, a tedy i žaludek. Zatěžovat ho jídlem je jako dráždit chřestýše bosou nohou.

Odbývání se v jídle má u některých adeptů těžké následky večer, kdy doslova se přiblíží záchvat neřízené žravosti: pak zhltnou tuny sladkostí.

Lodní bar:

Je celkem nudné místo. Velitelka striktně zakázala jakékoli alkoholické nápoje. Toleruje jen nealkoholické pivo. Zákaz se striktně dodržuje a nedovolí si ho porušit ani největší zatvrzelci (ti co nepláčou). Nealkoholické pivo má zbytkový alkohol, který je k ničemu (experimentálně ověřil kolega). Jako vhodné šidítko, je však dostačující. Již druhý den jsme zjistili, že nám chutná jako dobrá desítka, třetí den to byla dobrá dvanáctka a čtvrtý den to byla úžasná osmnáctka. U ní jsme už zůstali.

Ranní brífink:

Je jednou z nejdůležitějších částí dne. Každý PVS se zde dozví, kam poletí, jak poletí a co tam bude dělat a dále je zde zhodnocen předchozí den. Je zajímavé, že u všech PVS bez výjimky se na těchto poradách objevují stejné zdravotní příznaky, které jsou charakteristické pro prostředí na letadlové lodi Ernestína: selektivní hluchota (PVS slyší zcela zřetelně převážnou část rozkazu, nejdůležitější zbytek však neslyší vůbec), selektivní výpadky paměti (typicky: PVS si nevzpomíná na včerejší havárii a velmi se diví, že bude provádět stejný nácvik).

Specialitou těchto porad je tzv. Autobonz (nahlášení Velitelce, jakého vlastního nevhodného chování se PVS dopustil během výcviku). Ten, kdo se neudá sám, má smůlu, protože Velitelka má nad vším úplnou kontrolu. Odměna v podobě tvrdšího výcviku ho nemine a druhý den nám rád „zazpívá“, co nezvládl. Zatvrzelí PVS (ti co nepláčou) pak obvykle pláčou.

Večerní brífink:

Je velmi důležitý, Velitelka zde provede vyhodnocení nácviku. Po nastoupení všech PVS i těch, které bylo nutno dohledat a dopravit různými technickými prostředky na brífink (obvykle ponorka, záchranný křižník, vrtulník případně letadlo řízené Velitelkou) následuje detailní pitvání všech chyb.

Někteří PVS sice přistanou, ale už nedokážou sami opustit letadlo a dále křečovitě svírají řídící páku. Laskavá Velitelka je zbytečně netraumatizuje rozkazem k násilnému opuštění letounu a nechá pilota vymontovat technickým personálem i s řídící pákou třímající v ruce.

Dovezení na brífink na vozíku lidově zvaném „růdl“ je pak již dílem okamžiku (což není tak efektní, ale dostatečně účinné a PVS navíc nezabírá místo k sezení).

Je zajímavé, jak Velitelka postupuje při vyhodnocení. Zatímco jeden vymontovaný PVS svůj úkol nezvládl a velitelka ho podrobně informuje proč, druhý také vymontovaný PVS je velkým vítězem a jeho hrdinský čin je zapsán do kroniky pilotů VS.

Pokud ani během brífinku vymontovaní piloti neopustí svá sedadla a nepustí řídící páku, učiní tak až večer ve sprše. Ostatní PVS se o ně povinně starají a snaží se je všemožně vylákat z křesla třeba tím, že jim nosí různé pamlsky.

Někteří vyčůraní PVS se snaží velitelku během brífinku obelstít tím, že hledají azyl na toaletách. Velitelka to ví a časté čurání adeptům shovívavě do určité míry trpí. Nezkušený PVS mužského pohlaví se cítí na toaletách obzvláště bezpečně, protože si myslí, že za ním Velitelka nemůže. Je nutné dodat, že může i tam. Je to jedna z našich nejcennějších experimentálně ověřených zkušeností.

Velitelka může prostě všechno, opravdu zkušený PVS ví, že může i to co doopravdy nemůže.

Letadla:

Používají se dva typy: jednomotorová a dvoumotorová. Nezkušení PVS si zásadně berou k nácviku dvoumotorová v domnění, že jsou bezpečnější. Zkušený PVS ale ví, že je to jedno: Velitelka dálkově ovládá tah motorů a občas nějaký vypne (v žargonu hodí pilotovi vidle). Je snazší kontrolovat jeden motor než dva.

Typické zapíchnutí vidlí Velitelkou může vypadat i takto (doslovný přepis komunikace z palubního deníku):

PVS:

„Nefunguje mi radar, výškoměr, hloubkoměr, umělý horizont, skutečný horizont, nejdou vysunout klapky ani podvozek a vypnul se mi motor, a ….“

Velitelka:

„Nahlaš jen to, co Ti funguje.“

PVS (váhá):

„ …katapult…“

Velitelka:

„Tak co tam ještě děláš!“

PVS:

„Já sem myslel ….“

Velitelka (rázně):

„Nemysli! Prožívej! Ať už jsi venku!“

Letový provoz

Piloti létají buď sami, nebo ve dvojicích, nebo ve trojicích, což je od Velitelky obzvláště rafinované. Všichni létají v naladění ovšem na stejnou frekvenci.

„Být v naladění“ znamená být naladěn na frekvenci rádia Velitelky, určené na ranním brífinku. Ta bývá obvykle 7777 MHz, +/- 50%. Nezkušení PVS si ji vždy pečlivě zapisují, a poté v nastalé panice vzdušné akrobacie ani nenajdou vysílačku, natož aby na ní něco naladili.

Zkušený PVS již ví, že je to jen hra Velitelky, a že je to stejně jedno.

Naivní racionalisté se pokoušejí zpřesnit frekvenci naladění různými triky – obvykle racionální úvahou opřenou o složitý matematický model.

Vychází přitom z teploty mořské vody, počtů adeptů na palubě, velikosti vlastní boty a převládající barvy stejnokroje Velitelky Ernestíny (pozn. – Ta to samozřejmě ví a rafinovaně barvy mění). To vše po dosazení do rovnice „parciální derivace tlaku páry v lodní kuchyni“ vydá údajně ono kýžené číslo.

Nám se to s kolegou v praxi neosvědčilo. Náš superpočítač dodal sice správný výsledek, ale až za dva dny, kdy měla na sobě Velitelka už úplně jiné barvy a mě se vlivem akrobacie zmenšila noha.

Při komunikaci s Velitelkou na jedné frekvenci tak vniká absolutní chaos, ve kterém se s požitkem zcela přesně orientuje jen ona. Komunikace pak může vypadat třeba takto (doslovný přepis komunikace z palubního deníku):

Velitelka:

„Jedničko zatáhni podvozek.“

Odpověď (není jasné čí):

„Mám ho zatažený.“

Otázka (není jasné čí):

„Jak se zatahuje?“

Velitelka:

„Zatáhni za tu páčku vlevo.“

Odpověď (není jasné čí):

„Tahám a nic se neděje …“

Další odpověď (není jasné čí):

„Já taky tahám …“

Otázka (není jasné čí):

„Mám tahat taky?“

Velitelka:

„Ne, Ty netahej!“

Otázka (není jasné čí):

„Kdo já?“

Další otázka (není jasné čí):

„A za co mám tahat já? Já chci taky za něco zatahat …“

Velitelka (důrazněji):

„Ne,Ty taky za nic netahej!“

Konstatování (není jasné čí):

„A sakra, to byl asi katapult (je slyšet rána).“

Velitelka (důrazněji):

„Jedničko, zatáhni ten podvozek.“

Jednička:

„Dvojka se katapultovala, pošlete vrtulník … jo a motá se mi letadlo, že bych nezatáhl podvozek?“

Další komunikace je nejasná a piloti postupně tahají za páčky vlevo, někteří i vpravo, protože si pletou strany. Záchranáři je postupně vyloví a obzvláště zatvrzelé PVS (ti co nikdy nebrečí) vyzvedne ze dna operační ponorka po zápisu hloubky ponoru, která odpovídá síle prožité emoce.

Pláč:

Někdo pláče rád, pořád a již od rána a je to pro něj náramně snadné uvolnění, které Velitelka ocení spokojeným úsměvem a poklepáním po rameni.

Někteří obzvláště zatvrzelí PVS nepláčou, což Velitelka vidí opravdu nerada. Nezbývá ji nic jiného než dotyčného rozplakat.

Má proto v zásobě pár vhodných eskamotérských kousků, které by ji mohl závidět i Superman. Vše obvykle začíná zcela nenápadnou nabídkou Velitelky, že dotyčného zatvrzelce sveze, aby viděl práci opravdového profíka zblízka. Naivní PVS okamžitě nadšeně souhlasí, protože neví, co ho čeká.

Velitelka s ním nastoupí do stíhačky a začne vypínat jednotlivé přístroje se slovy: „jen by mě rozptylovalo světlo kontrolek, ostatně stejně nevím, k čemu ty různé čudlíky a obrazovky jsou, nikdy jsem je nepotřebovala“. PVS slabší povahy se obvykle rozpláčou ještě na zemi, poté co Velitelka vypne výškoměr a radar (u některých adeptů musí ještě vypnout hloubkoměr).

Ještě slabší povahy rovnou omdlí a let absolvují ve sladké nevědomosti, aby později zjistili, že si na všechny zážitky zcela zřetelně pamatují a rozplakali se třeba u večeře (jak potupné).

Zkušený PVS se těší, „že si to užije“ a nad následky nepřemýšlí, ještě zkušenější PVS ví, že si to sice užije, ale druhý den ho čeká výzva, kterou nebude moci odmítnout a je mu špatně od žaludku.

Velitelka vždy – a to bez výjimky předvede famózní výkon. Zcela dezorientovaný PVS po takovém letu vystoupí v prapodivně náměsíčném stavu a na otázku co zažil, odpovídá stručně a evidentně pravdivě: úplně všechno.

Komunikace Velitelky a PVS

Doslovný přepis komunikace nezkušeného PVS s Velitelkou:

Velitelka:

„Kde jsi?“

PVS:

„Ve vzduchu …“

Velitelka:

„To vím a co tam děláš?“

PVS:

„Letím…“

Stejná situace, ale u řídící páky je zkušený PVS:

Velitelka:

„Kde jsi?“

PVS:

„V letadle …“

Velitelka:

„To vím a co tam děláš?“

PVS:

„Letím a zavazuji si tkaničku u boty…“

Velitelka:

„Prosím?“

PVS:

„Motor má nějak zvláštní zvuk. Nutně musím doplnit palivo. Potřebuji určitě nová kola. Neustále kolísá tlak v kabině. Bliká mi ještě navíc olej. Mám špatně umyté čelní sklo. Ještě bych nejraději zkontroloval výzbroj. No, a hlavně nerozumím instrukcím.“

Velitelka:

„Únikové triky, že? To už známe. Vše je v pořádku. Pokračuj!

Vnitřní hlas pilota:

PVS:

„Kampak bych se jenom schoval . . .  ? ? ?“

Velitelka:

„Nikam. Vidím Tě na radaru!“

Letová navigace:

Velitelka:

„Toč doleva!“

PVS:

„Já obvykle točím doprava . . .“

Velitelka:

„Jak myslíš . . .“

Konzultace s řídící věží:

PVS:

„Chci přistát . . . ale nemůžu vytáhnout podvozek!“

Velitelka:

„A máš dost paliva?“

PVS:

„Mám!“

Velitelka:

„Tak l e ť ! ! !“

Přistání:

PVS:

Mám pocit, že je v kokpitu voda.

Velitelka:

„A já mám pocit, že jsi přistál, …. za lodí.“

Informace pilota pro řízení letového provozu:

PVS:

„Jsem raketoplán. Teď už zvládnu doletět až ke hvězdám . . .“

Velitelka:

„O k a m ž i t ě se vrať na základnu! ! !“

Mayday, volání o pomoc:

PVS:

„Něco se děje – – – mám problémy – – – vidím mateřskou loď – – – budu přistávat – – jdu na přistání! ! ! Míjím loď! ! Přeletěl jsem! Jsem ve vodě! ! Všude samá voda! !“

Velitelka:

„Hm . . . Co pro Tebe můžu udělat?“

PVS:

„Prosím vyšlete ihned záchranný křižník!“

Velitelka:

„Tím křižníkem jsi ty sám. Stačí jen chtít připlout zpět.“

Nouzové přistání:

PVS:

„Vracím se a mám v kokpitu vodu.“

Velitelka:

„Odkud vytéká?“

PVS:

„Z pravé nohavice…“

Velitelka:

„Pokračuj v letu, opakuji, pokračuj v letu, nejedná se o technickou závadu. Co cítíš ??“

PVS:

„Velkou úlevu . . .“

Ukřivděná chudinka:

Velitelka:

„Jdi na přistání“

PVS:

„Nevidím loď, pomoc!“

Velitelka:

„Máš ji přímo před sebou, čeho se bojíš? Je to snadné, leť pořád rovně…“

PVS smutně:

„Už jsem přistál . . .“

Velitelka:

„Výborně!“

PVS:

„Kilometr za lodí, proč pořád jááááá…, bůůůůůůůů“

Velitelka:

„Omyl dva kilometry za lodí, je to tvůj osobní rekord. Doufám, že nezačneš přistávat před lodí, abychom si tě konečně všimli!“

Postulát:

PVS:

Létá v kruhu kolem lodi a stále dokola drmolí „nezvládnu přistát, nezvládnu přistát“

Velitelka:

„Změnil jsi názor? Letíš 543 kolo…“

PVS naštvaně:

„Ne . . .“

Velitelka:

„Tak na změnu názoru máš ještě 3 minuty, pak ti dojde palivo“

Ztráta orientace I:

PVS:

„Nevím, kde jsem, co tady dělám, kde je nahoře a kde dole, já se úplně ztratil!“

Velitelka:

„Když se podíváš nahoru, jakou vidíš barvu“?

PVS:

„Modrou . . .“

Velitelka:

„A dole?“

PVS:

„Taky modrou . . .“

Velitelka:

„Dobrá zpráva stále letíš nad mořem a co tkaničky u bot?“

PVS:

„Stojí a volně vlají“

Velitelka:

„Padáš, okamžitě se katapultuj!“

Ztráta orientace II:

PVS:

„Nevím, kde jsem, co tady dělám, kde je nahoře a kde dole, já se úplně ztratil!“

Velitelka:

„Rozhlédni se kolem, co vidíš?…“

PVS (udiveně):

„Ryby . . .“

Velitelka:

„Neopouštěj kabinu, přistál jsi, ponorka je na cestě “

Závěrečné instrukce Velitelky „servismanům“ Vědomí Srdce

(Pro návrat PVS do „normálního“ života)

„Odšroubujte sedačku i s pilotem, a tak jak je, ho v sedačce pomalu i s pákou, kterou drží, vyndejte z kokpitu. Hotovo. Teď ho posaďte do první lokálky, která jede kolem, rozlučte se s ním, ujistěte se, že vnímá, a to nejdůležitější na konec: POPŘEJTE MU ODVAHU A HODNĚ ŠTĚSTÍ. Bude to potřebovat. A to je vše.“

_________________________________________________________________________

Poznámka autorů:

Jak to „skutečně“ Velitelka Ernestína dělá, nikdo zatím neví, a bude to zřejmě předmětem další výzkumné práce, pokud k tomu bude nalezena dostatečná dávka odvahy.