Začátek života z pohledu duše: I. Početí

Člověk není jen myslící a prožívající tělo. Je především duchovní bytostí (Duše, Duch), která se ve fyzickém světě realizuje a rozvíjí. Tento duchovní rozměr člověka vnímáme jako svoji duši, naše vnitřní, Vyšší Já.

Lidský život začíná za hranicemi pozemského světa. To znamená ještě před početím, v časoprostoru a ve stavu bytí, kde je odpoutání od pozemského dění, klid a mír.

Dušička se před inkarnací zaktivuje (když na zemi nastane pro ni vhodný okamžik), uvědomí si, že jde opět do života a „připravuje se“ na nové životní zkušenosti. Každá dle svých možnosti. Některá se těší a už se nemůže dočkat, jiná má pocit, že jde do života „za trest“ nebo se bojí a další je zvědavá anebo se diví.

Je propojena s naším světem nejpozději v okamžiku svého početí, to je spojení spermie s vajíčkem. V této chvíli se spouští inkarnační program duše, který obsahuje pro ni potřebné podmínky – jak pro vytvoření nového těla, tak i základní osudovou linii budoucího jedince.

Základní podmínky pro danou inkarnaci vyplývají z předchozích zkušeností a vyspělosti duše. Patří k nim i rodiče, takoví jací jsou v okamžiku jejího zplození.

Duše rodičů a dítěte se setkávají zákonitě a také pro to, že se společně mohou leccos naučit, neboť mají obdobná učební témata.

Součástí inkarnačních podmínek je například i pohlaví budoucího jedince. Už před početím je určeno, zda bude mít dušička ženské či mužské tělo.

Dušička si více či méně uvědomuje sama sebe hned při vstupu do inkarnace. Vnímá rodiče, k nimž přichází i jejich vzájemný vztah. Může procítit jestli jde do lásky, zda je očekávána, protože rodiče se milují a po dítěti touží anebo naopak přichází tam, kde dítě nechtějí ani náhodou. Už tyto první prožitky mohou velmi silně ovlivnit – příznivě i nepříznivě – sebevědomí budoucího človíčka a hlavně jeho vztah k rodičům i k sobě samému.

Dítě rodičům nepatří, ale je jim na základě Vyššího záměru svěřeno, aby se duše mohla rozvíjet. Rodiče by pro dušičku měli být – kromě jiného – průvodci, ochránci a hlavně pomocníci na její cestě úskalími života.

Rodičům může v průvodcovské roli hodně pomoci, když si budou uvědomovat, že jejich dítě je od začátku inkarnace vyspělá, vnímající duchovní bytost, se kterou mohou komunikovat jako s rovnocenným jedincem. „Jen“ se učí zacházet s myslí i s tímto naším světem a tyto dovednosti rozvíjet.

Každá duše je jedinečná, každé dítě je výjimečné a nese si do života nějakou výjimečnou dovednost, talent – schopnost prožívat, vytvářet nebo třeba řešit věci jinak než kdokoliv druhý.