Člověk v programech mysli

Člověk je mnoho-úrovňová bytost, prožívající se a uvědomující v nižším a Vyšším vědomí.

Naše Vyšší vědomí se pohybuje v zosobněném, mentálním poli. Děje se tak od začátku inkarnace, kdy se Vyšší vědomí začíná ztotožňovat s individualizovanou myslí a zapomíná na sebe, na svoji duševně – duchovní podstatu.

S úctou ke všem rovinám naší osobnosti se budu věnovat právě té, která je označována jako osobní, tzv. nízké já neboli ego, postavené na strachu a sobectví, vině, oběti a trestu.

Je to ta část naší bytosti, v jejíž „programové hře“ jsme uvězněni a většinou to ani netušíme. Tato „hra“ mysli je nastavená v základě na získávání pocitu přijetí, ocenění a lásky.

Dá se říci, že jsme všichni naprogramovaní, naše ego je programem v mysli.

Žijeme prožitkový rituál, který má naprosto jasný scénář. Vnitřně se určitým způsobem vnímáme, prociťujeme a navenek určitou formou projevujeme, v široké škále jeho jedinečných variant. Reagujeme opakovaně stejným způsobem (projevené – potlačené) na příslušné impulsy zvenku i z našeho nitra. Tyto impulsy se bytostně dotýkají našeho hodnotového vnímání sebe sama.

Scénář našeho naprogramování má svoji konkrétní formu,  která je ve své prapodstatě tvořena mentálním, pocitovým a reakčním archetypem, stejným pro každé osobní ego. Ovládá nás a také se nám různými způsoby v životě, ve vnějším světě projevuje.

Pod nadvládou programu ega se dostáváme do obranně–útočného a boje se sebou i s vnějším světem, snažíme se dokazovat, jak jsme schopní, ale i neschopní – sobě, okolí, Bohu. Smyslem naší cesty je tento program odhalit a přestat se s ním ztotožňovat. Objevováním zákonitostí života a poznáním sebe sama máme šanci se z programového uvěznění egem vymanit, přinejmenším stát se vědomými pozorovateli této „hry ega“.

 Program ega

• je spouštěn na začátku inkarnace (před početím, prenatální období, porod, poporodní doba, …), kdy jsme v jednom konkrétním prožitku konfrontováni s našim vnímáním vlastní hodnoty či ne-hodnoty, schopností či ne-schopností, ne-dokonalostí, ne-přijatelností, ne-zajímavostí, ne-potřebností, ne-důležitostí, ne-kvalitou, ne-dostatečností, ne-vhodností, . . .

• tento okamžik souvisí s inkarnačním plánem duše, s jejím aktuálním tématem

• navazuje na předchozí zkušenosti v minulých inkarnacích

• spouští se reakcí na dění ve „vnějším“ světě, do kterého „přicházíme“, což jsou v základě rodiče, příp. nejbližší rodina, podmínky pro vlastní rozvoj, pocity zájmu či nezájmu, ne-dostatek lásky, ne-bezpečí nebo i reakcí na život samotný, se vším, co obnáší. Impulzem může být např. jediná myšlenka, okamžik nebo jen pocitové vnímání

• vychází ze sobecké, pocitové potřeby ega být dostatečně dobrý, být lepší než „ten druhý“, být výjimečný, být vyhovující, být prospěšný, být potřebný, zajímavý, důležitý, . . . , být ocenění a lásky hoden.

• současně je postaven na strachu, že se tak nestane a cokoliv z výše uvedeného se nenaplní. Strach z nedostatku lásky, z provinění i ze selhání, ze zklamání a nenaplněného očekávání, strach z kritiky, z fyzické nebo pocitové bolesti, strach z odmítnutí či nepřijetí, z vyčlenění, samoty a prožitku opuštěnosti, prázdnoty, marnosti či temnoty.

Program ega v základě tvoří:

1. mentální obraz, konkrétní představa a očekávání ve vztahu k sobě i k vnějšímu světu, reakční schéma s jasným záměrem „Co chci získat, o co mi jde“

2. niterné přesvědčení (naprosto konkrétní) o vlastní hodnotě, dostatečnosti, kvalitě, přijatelnosti, dokonalosti, důležitosti, zajímavosti, potřebnosti či smysluplnosti.

Příklad: „Jsem na obtíž, navíc, jsem zbytečný. Nikdo mě tu nepotřebuje. Raději, kdybych nebyl!“ anebo „Jsem špatná už jen tím, že existuji!“

3. přesvědčení a postoje k vnějšímu světu

Příklad: „Nebudou mě mít rádi, bojím se, že mě odmítnou, budou zklamaní . . .“ anebo „Rodiče jsou bez lásky, tady není láska, nikdy ji nedostanu, budu jen přežívat …“

4. srovnávání – s někým nebo něčím konkrétním, s představou, s ideálem, . . .

Příklad: „Kdybych byla kluk a ne holka, měli by rodiče radost. Musím se snažit být stejně dobrá jako kluci, dělat věci, které dělají oni, protože jsou lepší, přinášejí radost už jen tím, že jsou. Holka je bezcenná, nic, nula“.

5. vnitřní příkaz a vnitřní zákaz– co musím či nesmím dělat, jak se musím snažit, co dokazovat či jak vzdorovat pro pocit vlastní dostatečnosti.

Příklad: „Nesmím projevit slabost, emoce, musím všechno vydržet a být silná, aby …!“ nebo „Musím být schopnější než druzí, nesmím dělat chyby, aby mě nemohli kritizovat a aspoň trochu mě uznávali!“

6. povolení a rozhodnutí – na co mám či nemám právo, co si například mohu či nemohu dovolit ne-dělat, ne-prociťovat, ne-projevovat, ne-prožívat.

Co je pro mě správně a co špatně, o co musím usilovat, čemu se vyhnout, abych byl/a dobrý/á a dosáhl/a naplnění své pocitové potřeby – mít dobrý pocit z vlastní hodnoty, z vlastních schopností.

Příklad: „Budu stále v pohodě, hodný a poslušný, nebudu se projevovat spontánně, potlačím pocity a emoce, protože . . .“. „Nesmím si dělat, co chci já, musím se zavděčovat, aby… “

7. strach o vlastní hodnotu, strach ze selhání, z pocitu viny, z pocitové bolesti.

Příklad: „Když nebudu dělat věci dokonale, zklamu a přestanu být potřebná a zajímavá. Budu sama a opuštěná“

8. pocitová potřeba mít za každou cenu dobrý pocit, potřeba dokazovat, potřeba důkazu zvenku nebo z nitra, že si zasloužím ocenění a být milován/a

Příklad: „Musím se postarat, aby byli spokojeni, šťastní,. . .“ 

9. projevené i potlačené myšlenky, pocity, emoce

Příklad: „Když vy mě nechcete, tak já vás taky nebudu potřebovat, raději budu sám,…“

 Paradoxem života je, že samo ego nás svými projevy vede k jeho objevení a odpoutání se od něj. Poznáváme co či kdo nejsme, rozvíjíme Vědomí duchovní bytosti v nás, učíme se tvořit dle principů lidství, myslet, vnímat a konat Srdcem. Objevujeme Kým skutečně jsme.

Probuďme se ve svém Vyšším Já – v Nadjá a buďme šťastnými bytostmi.