Zkušenosti absolventů

Had z Ráje

Zvolna se probouzím a v hlavě se mi líhne myšlenka, že je dneska neděle. To znamená, že seminář končí a nás čeká vypovězení z ráje.  Představuji si Ernestínu, jak si odpoledne stoupá na svůj bledě modrý kobereček. S vlídným úsměvem říká: „Jděte s Bohem, děti moje,“ a láskyplně nás vysílá do života.

Myslíme si, že máme naposilováno, proto statečně vyrážíme k domovu. Hned na hranici katastru obce Horní Bradlo, části Vršov, končí chráněné území a začíná reality show. Teď nás čekají prověrky a praktická cvičení. A taky had Pokušitel.

Ten se zčistajasna objevuje přede mnou. „ Pomyslím si a mám, to je teda rychlost! Stihla jsem se vůbec dostat za ceduli konec obce?“ ptám se sama sebe. 

Cesta

Vršov, Horní Bradlo, Oáza Srdce, meditace K vnitřní skutečnosti, Ernestína Velechovská a my, 30.11. – 4.12.2016

Při jedné práci ve dvojicích jsem prožívala pocity dojetí a veliké touhy Božské Matky po opětovném setkání s námi. Nádherné, hluboké emoce a city, které prožívají obě strany při vroucím objetí prvního setkání po dlouhých letech, se mi ukázalo jako následující příměr:

Příručka pilota Vědomí Srdce

aneb návod, jak si užít regrese. (PVS = Pilot Vědomí Srdce)

Pár slov na úvod

Regrese jak jistě všichni („my znalí“) víme, není zrovna procházka růžovým sadem. Jak dokázat, aby se tíživé zážitky staly méně tíživými a snad i více zábavnými – to by si jistě přál každý z nás.

Většina adeptů si to ulehčuje po svém, a třeba já si to ulehčuji tím, že si dělám legraci sám ze sebe a z blízkých, o nichž vím, že to berou a že je tím pobavím.

Proto mě velmi zaujala myšlenka přítele, který si regrese představuje jako výcvik pilotů na letadlové lodi „Ernestína“, kterou láskyplně řídí, kdo jiný než Ernestína sama. Adepty si představil jako stíhačky, které se učí létat. Na společné vycházce mi tento obraz nastínil a mně se moc zalíbil. Jen jsem doplnil, že adepti nejsou stíhačky – nýbrž piloti a hned jsme začali rozvíjet veselé dialogy z výcviku pilotů, které nápadně připomínají dialogy z regresní práce.

Když jsme se smáli tak, až jsme plakali, rozhodli jsme se tím pochlubit ostatním na konci našeho regresního týdne.

Mělo to nečekaný úspěch a velitelka Ernestína brečela smíchy. A když řekla: „kluci to musíte napsat“, byla to výzva, které prostě nešlo odolat.

Na konec tohoto krátkého úvodu bych si dovolil zdůraznit, že je to vhodné čtení pouze pro někoho, kdo má s regresní prací zkušenosti – aby pochopil všechny jemné (případně nejemné) narážky.