Začátek života z pohledu duše: II. Prenatální období

II. prenatalniII. Prenatální období (u maminky v bříšku)

Dušička si uvědomuje, že je u mámy, že se jí vyvíjí tělo, že jde do nového prožívání. Ví také, že musí na své narození počkat – až přijde ten správný čas.
Je-li dítě očekáváno a v lásce přijímáno, dostává velký dar cenného základu pro její život, pro její sebevědomí i kvalitu vztahů, včetně vztahu k sobě.
Pro nastávající rodiče je důležité vědět, že jejich dítě je (= rodiče) oba dva v průběhu celého prenatálního období vnímá. Zná myšlenky mámy i její pocity, žije v nich. Samozřejmě reaguje na ty pro ni důležité, které souvisejí s jejím inkarnačním plánem. Někdy se může s myšlenkami mámy nebo táty dokonce i ztotožnit, přebírá je za své. Jak ty radostné, tak i neradostné.

Vnímá také myšlenky a pocity případných dalších zúčastněných – prarodičů, sourozenců, lékařů, apod. „Vidí“ nám prostě do hlavy, protože její vědomí je rozšířené. I když třeba nastávající rodiče spolu nežijí, dušička to ví a má to pro ni velký význam. Může například nabýt přesvědčení typu: „Já nejsem pro tátu dost dobrá, když se mnou není. Nestojím mu za to, aby se mnou zůstal, jsem asi špatná . . . .“ Vnímá danou situaci z pohledu své důležitosti, dostatečnosti a kvality.

Pro dítě je nanejvýš důležité, aby s ním rodiče v celém prenatálním období (a také potom) komunikovali, všímali si ho co nejčastěji, aby pro ně bylo od prvního okamžiku důležité.
Také když například  nastane nepříjemná situace mezi rodiči, stojí za to vysvětlit ji dítěti.

Sdělit mu, že to bylo jen nezvládnutí situace nebo nedorozumění, a že jeho – dítěte – se to netýká a vše je v pořádku.

K nejvíce příjemným prožitkům dítěte patří láskyplné projevy k němu i mezi rodiči navzájem, dotýkání a hlazení mámina bříška od obou rodičů a ujišťování, že je v radosti očekáváno.
Některá dušička se na svět stejně jako při početí těší, jiná naopak vůbec. Jiná bere nastávající život jako šanci k novému dobrodružství.

Ta, která se netěší, k tomu má vždy svůj konkrétní důvod. Základem může být její strach ze života,vyplývající z předcházejících těžkých zkušeností.

Dušička ve strachu si uvědomuje, že tady na Zemi je hodně bolesti, zloby a utrpení a zároveň touží po lásce a radosti – to je její základní potřeba. Bojí se, že i ona bude muset prožívat trápení, že nebude dostatečně dobrá, aby si zasloužila lásku. Její strach mohou podporovat odmítavé reakce rodičů i dalších zúčastněných, hádky, výčitky, agresivita, stejně jako nezralost a neschopnost rodičů o dítě se postarat.

Jedná se o traumatické okamžiky včetně různých pocitů ohrožení, které mohou negativně ovlivnit celý další život jedince. Tyto prožitky zůstávají jako bolestné zápisy v lidském podvědomí a ovlivňují nadále chování člověka v běžných životních situacích. „Nutí“ ho, aby se choval jinak než je mu vlastní, než je jeho vnitřní přirozenost.

Aby se např. zavděčoval a snažil se dělat vše ke spokojenosti druhých, jen aby se nezlobili a měli ho rádi. A v podstatě vůbec neví, proč? Jedním z jiných projevů je snaha dělat vše dokonale – což může dovést až k precizionismu – „Jen abych byl/a dostatečně dobrý/á“. Tyto neuvědomělé vnitřní vzorce chování má v sobě v individuelní podobě každý člověk. Jen jejich síla a schopnost ovládat člověka a bránit mu ve změně je rozdílná.
K problematickým okamžikům prenatálního období může kromě početí patřit zjištění matky, že je těhotná a následně reakce otce, když se to dozvídá. Dále jsou to představy rodičů o očekávaném pohlaví dítěte. K velmi četným traumatizujícím prožitkům, často spojených s pocitem ohrožení, odporu a hnusu, patří také soulož rodičů během těhotenství. Uvedené příklady jsou jen jedny z mnoha možných prožitků a každá duše vnímá jednotlivé okamžiky individuelně, opět v souladu se svým učebním plánem.

Dá se říci, že stojí za to naslouchat moudrosti našich prababiček, které doporučovaly, aby si těhotná žena zpívala veselé písničky, byla veselá a věnovala se jen příjemným věcem. Četla knížky s radostným obsahem a těšila se z přírody, hudby, malování (nikoliv pokojů ) a podobných klidných aktivit. Prostě v míru a radosti zajišťovala dítěti optimální vývoj a přípravu na život.
A připravila tak i sebe na roli, ve které už nikdy nebude její srdce tlouct jen samo za sebe.

Duše – dítě přirozeně předpokládá, že bude milováno a dostane potřebnou péči, ochranu a podporu od svých rodičů, aby mohlo kvalitně a radostně prožívat a naplnit svůj život. Jejich předpokládaná pomoc je pro ni naprostou samozřejmostí a velkým zklamáním, když tomu tak není.

Svojí existencí a tím jaké je, přináší dítě také rodičům možnost naplnit jejich inkarnační plán. Mějme na paměti, že základní potřebou každé dušičky je prociťování lásky, být milována a milovat. Dítě potřebuje nejen vědět, ale hlavně cítit, že je milováno bez-podmínečně.

Ernestína
Říkám o sobě, že jsem léčitelkou života. Byl mi dán dar vnímat lidi srdcem a vidět do jejich životních postojů a bolestí. Pomáhám jim osvobodit se od omezujících programů mysli, aby mohli žít život, pro který se narodili. Moje akce naleznete ZDE>>.