..... pokračování

Prošla jsem zkušenostmi se šťastným manželstvím, ale i s jeho rozpadem, žila jsem radost ženy-matky při narození dětí, ale i bolest ze ztráty dospělé dcery.

Vím, jak „chutná“ uzavřenost i lhostejnost, znám sílu bezmoci i pocitů selhání, a poznala jsem i pozlátko úspěchu. Ale všechno, co jsem prožila, mi jasně ukázalo souvislosti života ve všech úrovních, pravdu všedního dne, mohla jsem VIDĚT skutečnost, že neexistuje náhoda, že život má řád a vše má svůj hluboký smysl. Je postaven na zákonitostech, které pouze neumíme vidět, ale každý máme možnosti a schopnosti se to naučit. A mnohem víc.

Dnes mám zkušenost – nejen vědění, že změnou postoje začíná každá změna v lidském životě.

A vím, že když následuje co nejdříve vědomá akce - čin, pak se dějí i zázraky.

S mírem v srdci mohu předávat dál staré moudrosti Mistrů, které člověka nabádají: „Změň postoj“ a „Poznej sebe sama“. Vím, kdo Jsem.

Mojí pravdou je, že vědět nestačí – že vědění se musí použít a žít.

Leccos jsem věděla a uměla už jako dítě. Znala jsem myšlenky lidí, viděla jsem jejich aury - s myšlenkovým a emočním zatížením, se všemi nemocemi, věděla jsem kdo a kdy zemře nebo co se mu přihodí a proč.

To vše bylo pro mě velmi zatěžující, tehdy jsem nevěděla, co s tím vším mám dělat. Až jsem nakonec prosila své vnitřní JÁ, abych tyto schopnosti neměla, dokud s nimi nebudu umět zacházet. Tak se dílem i stalo.

Znala jsem i leccos ze své minulosti, co jsem žila  a proč jsem v této inkarnaci tady na Zemi,  viděla jsem mnohé i do své budoucnosti – za jakého muže se provdám, jak se bude jmenovat  můj druhý manžel, co bude mojí prací, co mohu naplnit, apod. Mnohé se naplnilo, něco ne, leccos mě ještě čeká.

Mojí jedinou celoživotní jistotou a oporou byla vždy nezpochybnitelná vnitřní Pravda a Víra.

Nikdo mi ji nepředával, vědomí Krista ve mě prostě bylo – jen o tom nikdo nevěděl. Já jsem věděla, že je přirozeností mé Duše. Byla jsem vychovávána tvrdě materialisticky, ve světě lidí pro mě nebylo s kým o tom mluvit, a tak jsem se rozhodla žít dva světy. Jeden vnější - tu „povinnou hru“ tam venku, která mě často jako každého pohltila, a druhý ve svém srdci - tu opravdovou vnitřní realitu, kam jsem se utíkala. To mi vydrželo mnoho let.

Přiznávám, že jsem se často i zlobila a trucovala, že vše, co vím a mohu vědět, nemohu používat.

„Velká Ernestína“ se přinesla na svět a nemůže hned dávat vše, co by mohla – a navíc jí přes to „hodili hadr“ a ke všemu dobře vědí (Ti nahoře), že ona to ví. K čemu je celé to vědění a síla, když jsou prázdné ruce? To ale byla křivda!

Chtěla jsem dávat (už v 7-mi letech, mnohé děti to znají), ale do čeho se mi nechtělo, bylo přijímat naplno ten „život venku“. Vnější svět byl pro mě zatížen lidskou bolestí. Věděla jsem, že jednou bude cesta ven, ale tehdy jsem to nemohla změnit. Byla jsem obyčejně lidsky smutná. Darem pro mě byla laskavost srdce, která okamžitě pomohla vždy tam, kde jsem ji použila.

Jedním z nejdůležitějších zlomů v mém životě bylo uvědomění hluboko v srdci, že musím všechno, co TEĎ vím a mám, prostě jen ŽÍT a stačí tak, jak to TEĎ umím. A přijmout to, nic víc?! Žít tady a teď.

Poprvé to bylo asi ve 14-ti letech, tehdy dílem ještě se vzdorem: „Tak já do toho života jdu, když chceš!“ Vzdor se mi projevil jako zdravotní problém s páteří, zdravotnictví neumělo pomoci, věděla jsem později, že si musím pomoct sama, potíže pak zmizely. Všechno to bylo jen v mé hlavě.

Další hluboké uvědomění nastalo v době, kdy jsem měla už vážný zdravotní problém. Lékaři mi nedávali žádnou naději, a já věděla, že mám před sebou tři měsíce života.

Bylo nad slunce jasnější, že pokud nevyužiji svoji sílu, nezačnu používat své poznání a zůstanu v úkrytu, tak jsem promarnila tento život a opravdu skončím. Duše promluvila.

Síla vteřinového rozhodnutí byla obrovská a zároveň stejně tak osvobozující - otevřela cestu ven z uzavřenosti, cestu k poctivému žití pravdy každým okamžikem.

Často jsem nevěděla jak, hodně jsem se učila odevzdávání i žít sebe-vědomí, trpělivému a pokornému propojování vnitřního a vnějšího světa.

Dnes mohu s vděčností dávat, co mám a nabízet cestu k poznání, že naše Duše - ono Já, je To, co se raduje v nás, když pochopíme, když poznáme sami sebe. A potom můžeme jít dál . . . . . .

Život je rádcem pro každého z nás a není až tak důležité, co víme, ale co s věděním uděláme.

Jedné ženě se zdálo, že na tržišti vešla do úplně nového stánku a k jejímu překvapení stál za pultem Bůh.

"Co prodáváte?" otázala se žena.

"Všechno, po čem touží Tvé srdce", odpověděl Bůh.

Žena nejprve nevěděla, má-li věřit vlastním uším, ale pak se rozhodla:

"Chtěla bych klidnou mysl, lásku a štěstí a moudrost a osvobození od strachu", osmělila se. Pak se ale zarazila a rychle dodala: "Nejen pro mne. Pro všechny lidi na zemi.

" Bůh se pousmál a řekl: "Myslím, že jsi mi dost dobře nerozuměla. My neprodáváme plody. Pouze semena."

(autor neznámý)