V lidském Srdci je ukryta mnohem větší Bytost než je člověk sám.
Ernestína Velechovská
Lidé se mě někdy ptají, odkud vím to, co nabízím. Většinou odpovídám pravdivě a stručně, že mě vyučil život sám.
Dnes vím, že duchovní rozměr člověka není oddělen od běžného každodenního života.
Můj život je dnes velmi jednoduchý a zároveň nesmírně bohatý.
Smysl mu dává Láska a Pravda. Dnes je nevnímám jako ideály, či nějaké filozofické pojmy, ale jako svoji všednodenní skutečnost.
Abych mohla takto doopravdy žít, musela jsem nejdříve uzdravit sebe i svůj život, zbavit se strachů a omezení a vzít plně do svých rukou zodpovědnost za svůj svět.
Nasbírala jsem mnoho prožitků včetně těch těžkých i bolavých. Učila jsem se přijímat i odmítat, ustoupit i stanovovat hranice a mnohého jsem se musela vzdát. Učila jsem se dovolit si sama sobě být nespokojená i být šťastná - s vědomím, že obojí ke mně patří, obojí jsem já ve svém prožívání.
Zažila jsem radost v manželství i zklamání z rozchodů. Prožila jsem štěstí matky při narození dětí, i tu největší bolest v srdci při ztrátě dospělé dcery.
Vím, jak chutná uzavřenost i lhostejnost, znám sílu bezmoci a pocitů selhání, poznala jsem i pozlátko úspěchu.
Mojí jedinou celoživotní jistotou a oporou byla vždy nezpochybnitelná vnitřní pravda, víra ve vyšší sílu v nás, v našem srdci.
Byla ve mně a s naprostou samozřejmostí jsem s ní byla v každodenním kontaktu. Podstatě života jsem se trpělivě otevírala prostřednictvím napojení na vyšší duchovní bytost ve svém nitru. V dětství jsem měla pro rozhovory nahoru důvěrné, hravé oslovení :o) Nikdo mě to neučil, nikdy jsem ani nechodila do kostela.
Byla jsem vychovávána sice s láskou, ale materialisticky a ve svém bezprostředním okolí jsem o tom neměla s kým mluvit. A tak jsem se rozhodla žít dva světy.
Navenek jsem hrála roli, kterou mi přisoudila rodina a společnost. Tato role mě ale také často pohlcovala. Zapomínala jsem naslouchat moudrému vedení. Později se mi zavřelo. Upadla jsem do bezmoci a nechuti k životu.
Jedné ženě se zdálo, že na tržišti vešla do úplně nového stánku a k jejímu překvapení stál za pultem Bůh.
"Co prodáváte?" otázala se žena.
"Všechno, po čem touží Tvé srdce", odpověděl Bůh.
Žena nejprve nevěděla, má-li věřit vlastním uším, ale pak se rozhodla:
"Chtěla bych klidnou mysl, lásku a štěstí a moudrost a osvobození od strachu", osmělila se.
Pak se ale zarazila a rychle dodala:
"Nejen pro mne. Pro všechny lidi na zemi."
Bůh se pousmál a řekl:
"Myslím, že jsi mi dost dobře nerozuměla. My neprodáváme plody. Pouze semena."
(autor neznámý)
V tomto temném období jsem nasbírala mnoho životních zkušeností, kterým říkáme chyby, selhání a hlouposti.
Svůj druhý svět, svoji opravdovou vnitřní realitu, jsem měla uzavřenou v srdci. Tam jsem byla šťastná. Tohle dvojí žití mi vydrželo mnoho let.
Už od dětství jsem chtěla předávat lidem to, co vím, ale neuměla jsem to. Uvědomila jsem si to poprvé asi v šesti letech. Vůbec se mi ale nechtělo přijímat a žít naplno ten "normální" život „tam venku“. Byl pro mě příliš zatížen lidskou bolestí a obecně zlobou, kterou jsem tehdy nemohla změnit. Byla jsem z toho dlouho obyčejně lidsky smutná. Radost a únik jsem později nacházela v tanci.
Jeden z nejdůležitějších zlomů v mém životě nastal, když mi bylo asi čtrnáct let. Měla jsem velkou touhu konečně umožnit své vnitřní síle se projevit, a pravdou je, že mě hodně vyzkoušela i pýcha. Nevěděla jsem JAK.
Tehdy jsem si poprvé plně uvědomila, že bez prožívání běžného lidského života opravdu svůj osud nenaplním. Že právě poctivým žitím obyčejné každodennosti mohu dospět k používání vnitřní pravdy a síly!
Rozhodla jsem se života plně prožívat, i když velkým dílem se smutkem a bez nadšení. Důsledkem neradostného přístupu byly bolestivé potíže s páteří. V jedné velmi těžké chvíli se mi opět v lidské podobě zjevil anděl a zeptal se, zda stále věřím (myšleno v Boha). Nemohla jsem lhát, odpověděla jsem „Ano“. S nádherným, uklidňujícím úsměvem mi podal medailon a vzápětí zase mizel. Jeho dárek mi potom mnohokrát připomněl moji víru. Mám ho dodnes.
Další hluboké uvědomění souvisí s dobou, kdy jsem měla velmi vážný zdravotní problém. Lékaři mi nedávali žádnou naději. Věděla jsem, že mám před sebou tři měsíce života, věděla jsem, s čím můj problém souvisí, ale nic jsem pro to neudělala.
Bylo nad slunce jasnější, že pokud nezačnu otevřeně používat svoji vnitřní pravdu, tak jsem promarnila tento život. V jediném záblesku jsem se uvnitř srdce rozhodla pro změnu: budu normálně, běžně žít – s chybami i bez chyb. Nebudu schovávat to, čemu věřím. Zkoncentrovala jsem se do životního rozhodnutí: Prostě to zkusím! Síla tohoto rozhodnutí byla obrovská a osvobozující. Během pár dní jsem se „zázrakem“ vyléčila.
Dostávala jsem víc a víc důkazů toho, že je důležité vždy něco změnit! To vše jsem zužitkovala ve zkušenostech a poznání, které s vděčností a mírem v srdci nabízím jako pomocnou ruku těm, kteří jsou také na své vlastní objevné cestě.
Objevujme své Vyšší Já, které se probouzí v nás a realizuje skrze nás. Poznávejme sami sebe, poznejme, kým skutečně jsme a proč jsme tady.
