Dostala jsem křídla…

Dostala jsem křídla a vyletěla do prostoru někde mezi Nebem a Zemí. Bylo to krásné místo, kde v obrovském kruhu čekalo spoustu andělů, já se zařadila mezi ně. Ten prostor byl zvláštní… tmavomodrý a všude kolem svítily hvězdy…uprostřed stály bílo-zlaté schody, dlouhé a nebylo vidět konce.
Bylo slyšet ševelení křídel a napjaté očekávání ,,něčeho velkého“. Najednou bylo Velké Ticho.

Na schodech se objevil Ježíš Kristus v bílém hávu a s mírným úsměvem, pokynul pravou rukou a tím se rozezněly tibetské zvonky známou melodií a všichni jsme začali zpívat v nádherném andělském chóru…. Někoho nebo Něco… jsme tak začali vítat.
Dostala jsem pokyn a vznesla se nad schody…až na jejich vrchol.

Tam v kolébce leželo miminko…jen v bílé plence a smálo se a natahovalo ručičky. Vzala jsem je do náruče a podívala do těch hlubokých očí. Měly barvu jako vesmír…tmavomodré se zářivými tečkami…hluboké a bylo v nich VŠE… Dítě mě ručičkou sáhlo doprostřed čela a oba jsme zavřeli oči.
Najednou jsem se ocitla v krajině… na Zemi, kde bylo spoustu lidí. Někteří stáli a jiní seděli, leželi…. ale všichni otočeni k Východu, hleděli k horizontu a toužebně a s nadějí na Něco čekali.
Za horizontem jsem viděla širokou ozářenou cestu… cestu po které někdo přijde a vyvede lidi z temnoty…. Cestu Víry.

Dostalo se mi tak velkého požehnání…. Slétla jsem dolů mezi ostatní, a i oni se začali postupně vznášet nahoru, a i jim se dostalo požehnání. Rozhlédla jsem se pořádně a všichni kolem byli vlastně mí přátelé z Akademie… bylo tam tolik lásky a objetí…
Dostalo se mi velké pocty vzkázat Všem, že se nemusí bát a zoufat si… jen v tichosti a v pokoře… VĚŘIT.

17.3.2019 v Horním Bradle

Jarmila M. Gabriel