Cesta

Vršov, Horní Bradlo, Oáza Srdce, meditace K vnitřní skutečnosti, Ernestína Velechovská a my, 30.11. – 4.12.2016

Při jedné práci ve dvojicích jsem prožívala pocity dojetí a veliké touhy Božské Matky po opětovném setkání s námi. Nádherné, hluboké emoce a city, které prožívají obě strany při vroucím objetí prvního setkání po dlouhých letech, se mi ukázalo jako následující příměr:

LEGIONÁŘI

Uviděla jsem mapu Evropy a Asie. Viděla jsem Čechy na jedné straně a na druhé straně východ Ruska, kde po první světové válce zůstali odříznuti naši legionáři. Vnímala jsem jejich únavu a tíhu z právě prožitých válečných hrůz. Viděla jsem, jak se někteří zotavují především z rozsáhlých zranění břicha. Vzájemně se o sebe starali a snažili se co nejrychleji postavit na nohy, aby mohli vyrazit zpět na cestu domů. Zvažovali, jakým směrem a jakou cestou se vydají. Silně jsem vnímala jejich pospolitost, lásku a spolupráci, kterou mezi sebou cítí krajánci v daleké, nehostinné, cizí zemi. Všichni cítili časovou naléhavost, neboť vnímali, že i když válka skončila, číhá tu na ně nebezpečí v podobě skupin, které se jim i teď budou snažit ublížit.

Pak se má pozornost obrátila domů do Čech. Prožívala jsem pocity matky, které se zatím nevrátil domů její syn. Válka již skončila, ale syn se ještě neozval. Všichni jí říkali, že je to konec, že zůstal ležet zapomenut v neznámé pustině. Bylo jí těžko, neboť vše naznačovalo, že o syna skutečně přišla. V koutku duše však cítila, že tomu tak není, že její dítě žije.

Mezi tím se legionáři zotavili a rozhodli se vyrazit. Jejich srdce byla naplněna odvahou a velikou silou, hnanou neskonalou touhou po domově a po opětném spočinutí v matčině náruči. A než vyrazili, každý z nich poslal mamince dopis, aby o sobě dal vědět a zmírnil tak její utrpení: ,,Mami, já žiji a vracím se domů!

Znovu jsem viděla celou mapu a viděla jsem i další vojáky, kteří se jednotlivě vraceli z různých koutů Evropy. Všichni napsali stejný lístek. Vnímala jsem alegorii s Božskou Matkou a viděla jsem, jak ve svých rukou svírá lístky od NÁS VŠECH. Všichni se jí postupně hlásíme a vyrážíme na cestu zpět k ní. Sice se ještě fyzicky nevidíme, ale již o sobě víme a v duši jsme spolu ve spojení… Její rozechvělé očekávání je naprosto shodné s rozechvělým očekáváním pozemské matky, která po válce a hrůzném odloučení čeká na návrat svých milovaných dětí. Náruč Božské Matky je otevřená dokořán, připravena konejšit, hladit a uzdravit všechny naše bolesti a šrámy – jednou pro vždy! Někteří jsou už blízko. Dokonce napsali i další lístek: ,,Napeč buchy Mami, už skoro klepu na vrátka‘‘

… a jiní mají s sebou dalekohled. S ním občas zahlédnou Božskou Matku přímo a potěší svá srdce jasným pohledem na ni. Všichni však musíme tuto cestu projít po svých… krok za krokem. My jsme ti, kdo nyní musí učinit pohyb. NE Matka.

ZA PECÍ

Položila jsem otázku: „Kde jsem já na této cestě?‘‘

Uviděla jsem se, jak ležím za pecí, otočená čelem ke zdi. Cítila jsem obrovskou tíhu mého lenivého pozadí. Jsem otočená ke zdi, protože nechci vidět, co se kolem mě děje, nechci se k tomu totiž nijak postavit! Dobře vím, co se právě teď odehrává, vnímám pohyb ostatních Duchů (legionářů), kteří se šikují a připravují na cestu, slyším nářek a bolest těch, kteří se ještě léčí z těžkých ran. Vnímám, že kolem mě se to vše již začíná hýbat, ale já to nechci vidět, nechci se otočit a dělám, že když to nevidím, tak to neexistuje a nemusím to řešit.

Ve svém odvráceném postoji sama sobě nalhávám a tvořím falešnou iluzi bezstarostnosti.

Ostatní se již připravují na cestu, ale já jsem pěkně v suchu a teple za pecí. „Já nikam nejdu Mami! Když si představím tu obrovskou dálku….vždyť je to pěšky přes celý kontinent! Víš co to je? Tohle fakt nedám to po mě nemůžeš chtít! Mami, vždyť se říká, že stačí, když budeme mít každý sám v sobě mír a tím zachráníme svět! To bych zvládla.

Rozvalím se na peci ještě víc, trošku zamedituji, hodím párkrát Óóóóm, přeladím z klídku na MÍR a mám tom! To by nestačilo? Nebo počkej, mám nápad…. já si tu zřídím masérnu… pohladím pár lidí, vyladím je také na pohodičku a mír. To budu přece co platná… Tohle je už nějaká činnost! Přece čin jako čin. Já zůstanu tady a spasím TI tenhle kout světa… Co Ty na to?

Mami, vždyť Ty víš, že mi občas chodí pěkné vize a že mám s Tebou někdy živé spojení. To nestačí?… A až umřu, tak se k Tobě stejně dostanu, to víme obě, tak v čem je problém? Já si tu prostě zařídím POHODLNÝ život, POČKÁM NA SMRT a pak budu opět u tebe v náručí! ‘‘

,,NE, NE HOLČIČKO, KDEPAK….TENTOKRÁT JE TO JINÉ… TENTOKRÁT NASTAL ČAS, ABYS KE MNĚ PŘIVEDLA I SVOJE TĚLO!‘‘

Mé kňourání a vymlouvání však nebralo konce… ,,Mami, tak mi pošli aspoň mapu? Nebo mě tam k sobě prostě přenes! Udělej zázrak, já vím, že to umíš!

,,DĚLÁŠ SI SRANDU?!… NA TAKOVÝ ZÁZRAK ZAPOMĚŇ, JDE PŘECE O TO, ABYS PŘIŠLA SAMA! A MAPA? … COPAK TY NEVÍŠ, ŽE CESTA JE DÁVNO VYZNAČENA? CHCEŠ MI SNAD ŘÍCT, ŽE NEVÍŠ, KDO JI PRO VÁS ZNAČIL? BUDEŠ PŘEDE MNOU DĚLAT, ŽE JSI NEBYLA U TOHO? NEBO MI CHCEŠ ŘÍCT, ŽE NEVIDÍŠ, ŽE JSEM VÁM POSLALA PRŮVODCE?!…. NA CO SE TU VLASTNĚ VYMLOUVÁŠ?!‘‘

,,No ano, ano, máš pravdu… to všechno vím…. a vím, že máme vlastně i průvodce… Ernestína…no víš, já ji ale někdy nerozumím, nedokážu ji úplně dobře vnímat, vidím ji pořád tak trochu v mlze…‘‘

,,V MLZE?… TY MI TU PODSOUVÁŠ, ŽE JSEM VÁM POSLALA PRŮVODKYNI A PAK VÁM PŘED NI STAVÍM MLHU, ABYSTE JÍ DOBŘE NEROZUMNĚLI?… TO TI DÁDÁ SMYSL?!… PODÍVEJ SE POŘÁDNĚ… KDO TU MLHU TVOŘÍ?!‘‘

A viděla jsem, jak stojím před Ernestínou a sama před svou hlavou si tvořím mlžný opar jako bariéru před informacemi a věděním. Já sama nechci všechno slyšet, vidět a pochopit…Dobře totiž vím, že pak bych nemohla zůstat stát!

Velmi jsem cítila, že doba shovívavosti nad naším vymlouváním a fňukáním skončila. Období batolat v jeslích a mateřské školce je pryč! Je čas pro zralé, silné a sebe-vědomé dospělé, kteří skutečně začnou hýbat světem.

Viděla jsem se, jak ležím za pecí a znovu jsem cítila především svůj těžký, lenivý zadek.

,,Mami, a co se stane, když přes to všechno nebudu chtít jít?‘‘

Uviděla jsem svého Ducha, jak stojí s ostatními připraven vyrazit na cestu. Bylo cítit, že je nepochybné, že půjde. Že toto je jeho vůle a že je to vlastně jediný důvod, proč tady na zemi je. Můj Duch si tuto cestu vybral a zvolil si, že ji tentokrát skutečně projde i s tělem. Cítila jsem nezvratitelnost celé situace.

Viděla jsem, jak mezi tělem a Duchem vede stříbrná šňůrka. Ta šňůrka je trochu elastická. Můj Duch si začal tou šňůrkou přitahovat tělo k sobě, aby naplnil svůj záměr.

Nejprve se nedělo nic, i když Duch začal tahat. Věrka v těle stále ležela na peci. Pak se šňůrka začala více napínat a proběhlo občasné zatahání, jak mi Duch dával jemně najevo, co po mě žádá. ,, Tak Věrko, šup, šup… vstáváme… slez z pece a přibliž se ke mně co nejvíce, ať můžeme už konečně spolu vyrazit. Čas na cestu je tu, už se připravujeme s ostatními a voláme si VÁS VŠECHNY k sobě…..‘‘

Ale Věrka stále leží na peci. Malé výzvy a škubance přehlíží, dělá, že nejsou, že jí se to netýká. Žije v bláhové představě, že ona se tu může takhle schovávat navěky…. Stříbrná šňůrka se stále natahuje…. napětí mezi Duchem a tělem stoupá…. až pnutí dosáhlo svého maxima!

,,A JESTLI SE NEZVEDNEŠ A NESLEZEŠ Z TÉ PECE, STRHNU TĚ Z NÍ TŘEBA V KOTRMELCÍCH!… KLIDNĚ TI ZLÁMU RUCE, NOHY!… SEDŘU TI KOLENA DO KRVE, POKUD KLEKNEŠ A BUDEŠ SE VZPOUZET!… UDĚLÁM COKOLIV, ALE K DUCHU TĚ PROSTĚ PŘIVEDU!… A NEBUDE TO O SMRTI… ŽÁDNÉ ÚLEVNÉ VYSVOBOZENÍ SE KONAT NEBUDE… TEBE PROSTĚ ČEKÁ UDĚLAT TEN ČIN A KROK… MŮŽEŠ SI AKORÁT VYBRAT, JESTLI NEBO JAK MOC TĚ TO PŘED TÍM BUDE BOLET!‘‘

,,Dost, dost… Ano, chápu!… Vím, že to tak chodí a že to opravdu uděláš…. Mohu se v těle vůbec o něčem rozhodovat?‘‘

,,PŘEDSTAV SI TO JAKO FIRMU. PRAVOMOCE A ROZSAH ROZHODOVÁNÍ JSOU PODOBNÉ JAKO U JEDNOTLIVÝH POZIC VE FIRMĚ:

BŮH OTEC MATKA…. PRVOTNÍ STVOŘITEL, ZAKLADATEL A MAJITEL FIRMY ,, Svět s.r.o.‘‘

DUCH………………….. VÝKONNÝ ŘEDITEL, JEDNATEL                                                                          

DUŠE………………….. STŘEDNÍ MANAGEMENT                                                                                                      

TĚLO……………………DĚLNÍK

KDO MYSLÍŠ, ŽE URČUJE SMĚR A VÝVOJ FRIMY? KDO ŘÍDÍ A VEDE?                                                           

KDO HLÍDÁ PROVOZ? KDO Z HMOTY TVOŘÍ FINÁLNÍ VÝROBEK?                                                                   

DĚLNÍK JE PODŘÍZEN VŠEM NAD NÍM. VŠICHNI JSOU VŠAK NEDÍLNOU SOUČÁSTÍ FIRMY A JEDEN BEZ DRUHÉHO NENÍ!‘‘

„Co tedy mohu udělat pro to, abych přišla ke svému Duchu co nejdříve a tím nejhladším způsobem“?

,,ROZHODNI SE, ŽE PŮJDEŠ A:

  1.  SLEZ Z PECE
  2. POSTAV SE ROVNĚ
  3. ZVEDNI HLAVU
  4. PŘIJMI TUTO CESTU PLNĚ ZA SVOU, BEZ OHLEDU NA TO, JAK MOC TO BUDE DLOUHÉ, NÁROČNÉ A I KDYŽ VŮBEC NEVÍŠ, CO TĚ NA NÍ ČEKÁ… PROSTĚ PŘIJMI TENTO SVŮJ OSUD…
  5. PROČISTI SVÉ TĚLO… UPRAV STRAVU, ZBAV HO ŠKODLIVÝCH LÁTEK (MASO, ALKOHOL, TABÁK, DROGY, CHEMIE Z LÉKŮ…)
  6. ROZHÝBEJ HO FYZICKÝM CVIČENÍM A
  7. ZAČNI SKUTEČNĚ PRAVIDELNĚ DĚLAT TAKÉ NĚJAKÁ DUCHOVNÍ CVIČENÍ… TŘEBA NĚKTERÉ Z TĚCH, JEJICHŽ NÁVOD SIS U ERNESTÍNY UŽ DLOUHO ANI NEZAPSALA!‘‘

V tom jsem uviděla Duchy nás všech, jak se při našich společných setkávání vzájemně propojují a posilují. Viděla jsem i toho svého a silně jsem cítila, jak mě tato setkání pomáhají a automaticky mě zvedají na nohy a vedou blíže k němu. A jsou to pro nás doslova teleporty na cestě Domů. Za jeden víkend strávený společně se přesuneme o stovky kilometrů dopředu, aniž bychom si toho na fyzické úrovni mnohdy vůbec všimli. Ale je to tak!

Znovu jsem viděla mapu a čím více se legionáři blížili k domovu, tím snadnější a klidnější cesta byla. První úseky byly ale opravdu drsné. Nehostinnost, krutost a syrová drsnost sibiřské tundry je nezměrná. Husté lesy, vysoké balvany, závěje sněhu, divocí medvědi – to vše člověka čekalo po prvním vyšlápnutí. Tak dalekou a nebezpečnou cestu zvládnou jen ti nejodvážnější a ti, kterým v srdci plane živý plamen Lásky, Víry, Naděje a skutečné Touhy po Domově.

Viděla jsem naše první „Akademiky‘‘. Oni překonali tyto překážky jako první. Hledali a opravovali původní značení a šipky na Cestě. Ty byly po 2 000 letech již hodně ztrouchnivělé, ošuntělé a v krajině téměř neznatelné. Viděla jsem jejich skupinu, jak jsou rozprchnutí po lese a když někdo z nich nějakou šipku našel, jak nadšeně volá na ostatní. S velikou radostí hned tuto šipku společně opravují a natírají, aby byla jasně viditelná i pro ostatní.

CESTA A SMĚR

Nejsilněji jsem vnímala zprávu o ukazatelích směru na cestě. Vnímala jsem veliký důraz kladený na to, že cesta je jasně a zřetelně značena, bez jakýchkoliv rébusů a přesmyček. Je značena tak, aby správný směr našel každý, třeba i ten, kdo neumí číst. Vzdělání tu není žádnou podmínkou ani rozhodujícím faktorem.

,,JESTLIŽE ŠIPKA UKAZUJE VPRAVO A JE NA NÍ NÁPIS VPRAVO, PAK TO SKUTEČNĚ ZNAMENÁ JDI VPRAVO!‘‘

Objevil se obraz… U jednoho rozcestí postávali tři muži. Nestáli přímo na cestě, ale kousek opodál, dívali se na ukazatel směru a spekulovali nad jeho významem:

,,Pánové, někde jsem slyšel, že tento hmotný vesmír je zrcadlením světa duchovního… Zamysleme se nad tím…. Jestliže šipka ukazuje doprava, víte… neměli bychom vlastně uvažovat o tom, že správný směr je její zrcadlový obraz a nevede tedy cesta vlevo?‘‘ Pravil jeden z mužů.

,,Ne, ne pánové…. Já jsem v jedné moudré knize četl, že každé písmeno má svoji číselnou hodnotu. Mě to spíše připadá, že prozkoumat bychom měli ten nápis. Myslím, že je v něm ukrytý číselný kód, nějaké základní číslo vesmíru, s jehož pomocí jistě pronikneme samotnou podstatou hmoty a časoprostoru a otevřeme právě tady a teď průchod, který nás přenese přímo do cíle.‘‘ Pronesl druhý.

,,Ale pánové… nedělejme z toho vědecké pracoviště. Vtip je přece v tom, že v tom žádný rébus není. V JEDNODUCHOSTI JE SÍLA. Věřte mi… tady jde čistě jen o tento ukazatel samotný. Pánové…. jsem přesvědčen, že uvnitř něho je tajná schránka a v ní je ukryta PRAVÁ mapa cesty“!!! Řekl třetí.

Během své zanícené debaty si ani nevšimli, že se k nim po cestě blíží osoba. Postarší, vzrůstem malá, podsaditá žena si všimla hloučku mužů, stojících opodál. Upřímně se polekala a dělala si starosti, co hrozného se jim asi muselo stát, že je to přimělo sejít z cesty a zastavit se.

Vidí, že o něčem horlivě debatují. Zaposlouchá se, ale nerozumí jim. Mluví pro ni moc chytrou řečí. Chvíli je pozoruje a v očích jednoho z nich zahlédne jakýsi neblahý svit. Připomíná jí to skleněný pohled jejího syna, když byl v nemoci zachvácen horečkou…

,,Ano… nemoc… ten jeden je určitě nemocný a ti druzí dva se mu snaží pomoci. Jsou to asi lékaři, a proto mluví latinsky.‘‘ Uvažuje žena nad jediným možným vysvětlením, které jí k tomu napadá.

V jejích očích solidárnost dvou pomocníků, kteří neváhali a vědomě se zastavili, aby pomohli trpícímu spolupoutníkovi, ji upřímně dojala. Uspokojena jistotou, že nemocný je v těch nejlepších rukou, se rozhodla pokračovat na cestě dál, neboť usoudila, že tady by ona nebyla nic platná.

Došla až na rozcestí… bez přemýšlení následovala jasný a jednoznačný pokyn ukazatele…. a zahnula vpravo!

Muži si po chvíli také všimli této ženy. Zprvu nezaujatě pozorovali její kolébavou chůzi a trvalo několik vteřin, než jim přes závoj spekulací došlo, k čemu se právě teď schyluje. Čím více se žena blížila k rozcestí, tím více jejich pozornost rostla. Moudré brady jim pomalu klesaly dolů a oni v rozechvělém očekávání pozorovali CO UDĚLÁ TATO ZJEVNĚ PROSTÁ ŽENA? Jak rozluští veliký rébus a hádanku světa?

Netrvalo dlouho a scéna byla dovršena…. Muži viděli, co se stalo… A POCHOPILI. Mlčky na sebe pohlédli, vrátili se na cestu a s hlubokou pokorou a důvěrou v srdcích po zbytek cesty následovali ukazatele a již nikdy neztratili směr. A viděla jsem, že právě z nich se jednou stanou ti nejlepší a nejtrpělivější pomocníci ostatním na jejich rozcestích.

HORA

Náhle se obraz změnil…. Uviděla jsem horu…. Viděla jsem Ježíše, jak po ni stoupá na vrchol….Byl sám…. šel tou cestou jako úplně první…. Celá hora byla zasněžená…. ledový vítr a sníh ho ostře bičoval. Vnímala jsem, že chlad a nehostinnost prostředí odkazuje na chlad lidských srdcí doby, do které se narodil… Prozkoumal pro nás cestu a došel až ZA vrchol. Stanovil, že tuto horu je nejlépe slézat severní cestou. Vytyčil pro nás základní trasu a způsob dosažení cíle.

Pak jsem viděla v průběhu času další poutníky, jak na ni jednotlivě vystoupali. Ernestína byla v jisté době také jedním z nich. A každý po cestě zarazil do skály pro ostatní několik horolezeckých oček. Počasí na hoře se s každým výstupem klidnilo a ohřívalo. Sníh postupně roztával….

Pak jsem uviděla naši skupinu. Na cestu jsme se vydali pěkně v údolí. Postupně jsme se k sobě připojovali a viděla jsem Ernestínu, jak nás celou cestu provází. NEVEDE, nejde vpředu na cestě před námi, ale stále stojí podél ní a jak se my posunujeme, tak ona postupuje v našem tempu jako průvodce s námi. Vnímala jsem, jak je cesta značená a ona stojí za těmi značkami, za cestou. My ji slyšíme a vidíme a ona nám slovem radí a gesty ukazuje, kde najdeme další ukazatel. Vše ostatní si ale musíme prošlapat a projít sami.

Došli jsme až do horního úseku trasy. Sníh tu již není, ale zima a vítr je stále. Cesta je úzká a všude jen ostré kamení. Ernestína stojí opět za stezkou…. nebo spíž levituje… Blížíme se k dalšímu horolezeckému očku a ona u něho stojí a ukazuje nám, kde přesně očko najdeme. Jedná se o další úkol a mezník – musíme projít nekonečně malým bodem za svým srdcem a dostat se do prostoru za myslí….

Meditujeme a pak sdílíme své prožitky. Některým se to podařilo…. Mě ne… závidím jim, srovnávám se s nimi odsuzuji se, že ještě nejsem dost čistá a vyladěná, abych také prošla…

V tom jsem uviděla nádherný obraz. I když si v egu závidíme, naši Duchové spolu spolupracují, podporují se a pomáhají si a jasně jsem viděla, že ti, kteří prošli, provlékli lano skrze toto horolezecké očko, a tak i já, která jsem nyní slepá, se toho lana mohu chytit a projít tento úsek cesty také!… Jako skupina postupujeme stále pospolu – nikdo nezaostává!… Vzájemně se postrkujeme, podáváme si ruce….jednou je vepředu ten, příště jiný… Jdeme společně jako tým!

LANOVKA

Čím více nás šlo, tím teplejší počasí bylo a cesta byla po každém projití hladší a širší. Dokonce se začaly objevovat i první rostliny…. Náhle začalo obrazem něco problikávat…

Lanovka! To je lanovka! Tudy jednou povede lanovka!

Pochopila jsem, že projekt lanovky již existuje. Cítila jsem, jak na něm probíhají poslední úpravy a vylaďování. Mění se poslední detaily. Cítila jsem, že je to projekt, který jsme si předsevzali k utvoření ještě za těchto našich životů!

To problikávání však bylo znepokojující. Ukazovalo totiž, že v tuto chvíli je ještě stále možné, že nakonec nemusí být vůbec nic, ani lanovka ani my. Obraz problikával do úplně prázdné hory bez lidí… jen ticho a čistá příroda. Interval byl zhruba 2 vteřiny nic a 5 vteřin lanovka a čilý ruch…. Z toho jsem usoudila, že je již přece jenom větší šance, že se nám to podaří, ale jsme stále na hraně… možné je opravdu všechno…. O to větší apel vnímám na konec mého zápecnictví a větší spojování se v našich skupinách!

,,Ale jak tu lanovku postavíme? To, co vidím je jenom projekt, plán, myšlenka!‘‘

Vnímala jsem, že lana a horní výstupní stanici napnou a postaví naši světelní pomocníci a spolupracovníci z nehmotných sfér. Na nás ale bude vystavět nosné sloupy, pevně a hluboce je ukotvit ve tvrdé skále hory a po celou dobu provozu lanovky se o ně dobře starat, hlídat je a opravovat. Viděla jsem z pohledu cestujícího na lanovce, jak dole podél celé trasy a kolem sloupů stále pobíháme nahoru a dolů… my stále pěšky a po svých… nosíme materiál, muži dělají těžké kopáčské a opravné práce, ženy nosí drobnější věci, jídlo a pečují o muže. Střídáme se a je to opravdu čilý a poměrně náročný pracovní ruch…

,,Co přinese lanovka ostatním lidem? Jak to bude fungovat?‘‘

Až bude lanovka v provozu, ti, kteří budou chtít dosáhnout za vrchol hory, budou muset udělat jediné – svou vůlí a úsilím se dostat pouze do základního tábora k nástupní stanici lanovky. Tento úsek cesty je na nich, ale dále už pojedou jako výtahem…

Na závěr se mi objevil ještě jeden obraz. Pochopila jsem, že naši Duchové nejsou žádní troškaři a oni (my) jsme si předsevzali, že toto je stále málo. Tímto způsobem se tu bavíme jen o pár stovek či tisících lidí, kterým lanovka zprostředkuje výstup. Naším konečným cílem je zbudovat energetické lano tak silné a veliké, že za tu horu, přitáhneme rovnou celou planetu!…V této fázi už nebude muset nikdo nikam chodit, prostě se to jednoho dne stane a všichni budou naráz tam….

To jsem ale vnímala, že se odehraje až v trochu jiném čase…

kancelar
Působím jako průvodkyně na cestě poznání životních zákonitostí a principů. Byl mi dán dar vnímat lidi srdcem a vidět do jejich životních postojů a bolestí. Pomáhám jim uzdravit jejich život a uvědomit si, co se sebou vlastně žijí. Vedu je k objevování hlubiny lidské bytosti a podstaty Života a Světa. Moje akce naleznete ZDE>>.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.